GeoPark Kaolinrevier Hirschau
<<
Stanoviště 5

 

Les, voda, získávání železné rudy a hutnické zpracování železa v pozdním středověku a raném novověku
Předpoklady rozkvětu Horní Falce v pozdním středověku (od 14. stol.) v evropské centrum zpracování železa

Ve 12. a 13. století se hutnické zpracování železa přesunulo z míst dobývání rudy na povrchu pohoří Frankenalb do údolí, kde mohlo být pomocí vodní síly řek a potoků v bucharech (hamrech) provozováno podstatně efektivněji. Postup byl stejný jako v dýmacích pecích. V „plástovacích pecích“ vznikalo metalické železo, které bylo rozloženo v hroudě smíšené se struskou („hrudka, lupa“). To se pak vykovávalo velkým kladivem. Zahřáváním v tavicí peci při vysokých teplotách vnikal uvolněný uhlík do krystalické mřížky železa. Legováním železa uhlíkem tak vznikalo kujné železo (ocel).

_

_

Obrázek:
Spotřeba dřeva pro doly byla značná, jak je např. vidět v dole
St. Georg v Sulzbach-Rosenbergu. Dolování pod zemí v částečně
sypké okolní hornině bylo možné jen díky silnému vyztužení štol a šachet.



_

_

Obrázek modelu v Hornickém a průmyslovém muzeu Východního Bavorska v Theuernu (Bergbau- und Industriemuseum Ostbayern):
Žentoury tažené koňmi byly v amberských rudných dolech běžné. (Jedná se o mechanická zařízení na zvedání břemen pomocí tažné síly např. zvířat, která se pohybovala po kruhovité dráze.) Tak bylo možno těžit železnou rudu ze spodních pater na povrch. I zde musely být samozřejmě šachty vyztuženy důlním dřevem.

 


_

_

Obrázek: Stanoviště hornofalckých hamrů v r. 1475 (viz: Ress, M., 1950
I s několika hamry v okolí Norimberka jich bylo napočteno 247. V oblasti Schnaittenbachu se nalézají dva, z toho jeden v osadě Holzhammer. Druhý záznam by se mohl týkat hamru v Kettnitzmühle.


Organizačním základem železářství Horní Falce se stalo „Velké sjednocení hamrů“ roku 1387, což znamenalo, že se 69 občanů měst Amberg, Sulzbach a Nürnberg, kteří provozovali hamry, sloučili spolu s dalšími hamerníky ve spolek podobný kartelu. Toto smluvní společenství trvalo s několika změnami do roku 1648/1649

Jedním z cílů této dohody (sjednocení) bylo odstranění nouze, kterou způsobovala vysoká spotřeba dřeva v hornictví a výroba dřevěného uhlí pro hamry. Aby se zabránilo mýcení lesů, byly pevně stanoveny výrobní kvóty. A protože mezi dobýváním železné rudy, jejím zhutňováním v tyčových hamrech a odbytem existovala úzká souvislost, mohla tak Horní Falc prosperovat jako zpracovatelské centrum žele

a. Na počátku třicetileté války nastal úpadek železářství. Příčinou bylo mimo jiné lpění na již tehdy zastaralé technologii výroby železa v hamrech. Až když byly zprovozněny („rozdmýchány“) první vysoké pece na dřevěné uhlí, např. v Rosenbergu r. 1693 nebo v Bodenwöhru r. 1717, začalo se železářství v Horní Falci zase postupně oživovat. Ve druhé polovině 19. stol. došlo díky potřebě železničních kolejí a zavedení nové technologie výkonnějších koksových vysokých pecí v oblasti Sulzbach-Rosenberg opět k vzestupu výroby.

_

_

Obrázek:
Hamrová osada Holzhammer r. 1600

_

_

Obrázek:
Hamr v Kettnitzmühle kolem r. 1600

 


_

_

Obrázek: Hamr, mlýn na obilí a pila (zdola nahoru) ve Wolfsbachu v dolním údolí řeky Vils, zemský okres Amberg - Sulzbach, začátek 18. stol.


Těžba lesa a vyrábění železné rudy
Využívání dřeva a hornictví určovaly po několik staletí vývoj lesního porostu ve zdejších polesích. Obzvlášť intenzivně se vliv železářství, které bylo odkázáno na dřevěné uhlí, projevoval v době od 13. století do konce 18. století.

Představu si lze vytvořit na základě několika číselných údajů: 7 centů dřevěného uhlí bylo vyrobeno z 5 centů železné rudy. Na 7 centů dřevěného uhlí pak ale bylo třeba 10 pevných metrů dřeva, tedy hrubě spočteno: Na 1 cent železa bylo zapotřebí 2 pevných metrů dřeva.

Jaké množství dřeva bylo zuhelněno na výrobu železa v oblasti Ambergu, ukazují tato čísla (in: F. Fritsch 1974):

Rok Produkce (železa v centech) pevných metrů dřeva
1387 132600 265200
1475 231000 462000
1545 352000 704000
1609 415950 831900

K tomu je třeba připočíst obrovskou spotřebu palivového dříví, dříví na vyztužování dolů a stavebního dříví.

Zjednodušeně lze říci, že bylo vytěženo dvakrát tolik dříví, než jej za stejnou dobu stačilo narůst. Tak to nemohlo dobře fungovat, když se zasahovalo hluboko do lesů, žilo se z lesního kapitálu a ne z jeho nadprodukce!

Stav lesa se s každým desetiletím zhoršoval. Kromě toho výrazně chudla druhová rozmanitost stromů: k získání prvotřídního uhlí se nejlépe hodila borovice, proto byla také nejžádanější. Těžba dřeva na výrobu uhlí byla obvykle prováděna vysekáním lesa dohola, přičemž se dávala přednost mladším, 50 – 60 let starým porostům borovic, neboť měly nejvýhodnější sílu dřeva.

Opětné zalesňování probíhalo nejdříve přirozeným náletem, který se mnohdy rozšiřoval jen velmi pomalu. Norimberský radní Peter Stromeier navrhl roku 1368 „setbu jedlí“ (umělou setbu), tj. proces opětného osazování vydrancovaných lesních ploch. Tam, kde ještě před několika staletími rostly druhově rozmanité smíšené porosty borovic, smrků, jedlí, buků, dubů, lip, jilmů a bříz, stala se nyní borovice hlavním stromem, pokrývajícím celou plochu. Zatímco ještě v 16. století tvořil čtvrtinu lesních porostů buk, zbyly po nich později už jen prořídlé porosty borovic.